Soundtrack Blogu

12. Kapitola k Vdechnutí Smrti ZDE

Rozloučení

25. března 2012 v 20:30 | Niala
Takže... já nad tím přemýšlím už dlouhou dobu. Stěhování. Začít nanovo.
Abyste mě pochopili, ne, že by mě to nebavilo nebo tak, ale myslím že povídky na tomto blogu jsou dost ubohé. Moc se omlouvám svým fanouškům (pokud nějaké mám), za to, že tenhle blog a všechny povídky na něm končí. Opravdu už na nich bylo dost znát, že jsou odfláknuté, a to z jediného důvodu. Z toho, že tyhle povídky mě jednoduše přestalo bavit psát. Nemám žádnou inspiraci, a to málo inspirace z mé hudby na psaní kreativních příběhů prostě nestačí. Všem se tedy moc omlouvám. Nicméně, tenhle blog se neruší, a tak si případní nadšenci mohou projet staré kapitoly, které je třeba zaujaly. Jediné co hodlám na novém blogu zachovat, jsou mé tři jednorázovky, protože s těmi jsem si vyhrála, a byla by škoda je zasunout do šuplíku a zapomenout na ně. Nový blog bude taky o fantasy, ale budou tam převládat spíš upíři a vlkodlaci. Nebojte, čarodějek a démonů si užijete taky, jen v menším poměru. Na novém blogu budu psát MAXIMÁLNĚ tři příběhy najednou, protože tady jsem si jich rozdělala tolik, že jsem to už nestíhala. Ještě jednou prosím o odpuštění za náhlé ukončení činnosti tohoto blogu.
A nový se jmenuje:

WWW.VAMPIRE-STORIES-NIALA.BLOG.CZ


Snad vám toto oznámení nezpůsobí žádnou újmu, to bych byla nerada. Smějící se
Takže, ti co doposud komentovali tady, nechť se přesunou na nový blog a sezvou všechny ostatní co znají. Mockrát děkuju. Naposledy, s láskou,
Vaše Niala.

PS: v té adrese na nový blog jsou pak do vyhledávače všechna písmenka malá, a na novém blogu si designy dělám výhradně sama, tak žádám abyste se neptali odkud to mám. :-D
 

Roxanne

23. března 2012 v 21:45 | Niala |  Jednorázovky
Roxanne
Takže... Je mi sedmnáct (vlastně ne, ale to vysvětlím potom), jmenuju se Roxanne Dearwoodová, kdybych měla přátele, asi by mi říkali jednoduše Roxy. Ale já žádné nemám, a tím se všechny mé starosti řeší. No, navzdory tomu, že nemám žádné přátele, mám kluka. Jmenuje se Gale. On sám o sobě je vlastně skoro jako já. Taky nemá žádné přátele, a protože mu umřeli rodiče když mu bylo dvanáct, žije od té doby u své tety Charlene. My dva ve třídě jsme byli takoví outsoudeři. On, vždycky chladný, odtažitý a za každou cenu skeptický, a já, s velice zvláštním (slabý slovo) smyslem pro humor a večným sarkasmem. Lidé v naší třídě nás odsuzovali, a povídali si o nás jako o "tamtěch cvocích s černýma vlasama". Jo, měla jsem přírodní, dlouhé, vlnité černé vlasy, a nijak mi to nevadilo. Černé vlasy měl i Gale, jo, taky měl neuvěřitelně bílou kůži a nádherné, modré oči. Postavu měl vypracovanou, téměř mramorovou. Vlastně, vzhledově byl pekelně sexy. A tím vzhledem jsme si taky byli dost podobní. Jak jsem řekla, oba dva černé vlasy (on krátce pod uši, ale nebylo to vidět, protože je vždy nosil stylově rozdrchané, takže to vypadalo že má vlasy krátké), oba dva modré oči, a oba dva bílou kůži. Až na to, že on nebyl gotik. To jsem byla já. Ne přímo tak, že bych nosila ty dlouhý gotický šaty atd., spíš takový to metalový oblečení. Do té doby, než mi učitelka přidělila Galea na jeden projekt z latiny, byl můj život jakž takž normální. Museli jsme se pravidelně jednou za týden někde scházet a dávat dohromady projekt o pozdním středověku v latině. Děsná otrava. Všehovšudy to mělo trvat měsíc, ale my jsme se scházeli víckrát než jednou za týden. Scházeli jsme se skoro denně. Mé sympatie k němu rostly a rostly, že jsem si ani nevšimla jak po mě často pokukuje. Jednou jsem se s ním srazila v knihovně, protože přes náruč plnou knih jsem ho neviděla, a knížky mi tím pádem vyklouzly. Vypravil ze sebe přiškrcenou omluvu a pomohl mi sbírat knížky. No... a byli jsme u sebe celou dobu tak blízko, že ta pusa se prostě vyloženě vnucovala. To byl můj první polibek s ním, a ani zdaleka poslední. No, a od tý doby spolu chodíme. Ostatní si v naší přítomnosti furt něco šuškaj, ale nám je to fuk...
"Slečno Dearwoodová! Na něco jsem se vás ptala!" Vyštěkla napruženě učitelka stojící před tabulí, a výhrůžně na mě kulila oči. Otráveně jsem povzdechla, a zabořila se ještě hlouběji do opěrátka židle. Jak mám asi vědět sakra, kdy chcípl nějakej prezident?! Jsem vševěd nebo co? Učitelka si myslí že ano, protože vzápětí se mi od ní dostane pohoršeného pohledu a pětky do toho cáru papíru, co mu tak s oblibou říká žákovská kniha. Čubka, nejradši bych jí urvala hlavu... To bude zase kázání od toho ožraly co se nechává nazývat můj táta. Jako obvykle to bude tohle téma: "Pořád se taháš s tím exotem s namydleným ksichtem a na učení kašleš!" Tyhle jeho přednášky mi vážně lezly krkem. Ale co jinýho mám dělat než to přetrpět? Mámu zavřeli když u ní zjistili přechov drog. Jo, byla to pěkná nymfomanka. Divím se, že nezavřeli i fotra, by se jim do lapáku hodil. Učitelka mi položí na stůl žákovskou a vyvolá dalšího nešťastníka. Gale mi pod lavicí povzbudivě stiskne ruku, přesně ví, co se ve mně odehrává. Stisk mu oplatím, a dál odpočítávám vteřiny do konce hodiny, a nanosekundy do začátku druhé. Školu bych zakázala, je to pakárna. Když zazvoní, zvednu se z lavice a začnu si sklízet věci do červeno-černé kabely. Najednou se za mnou ozve pisklavý, protivný hlas který nenávidím nejvíc na světě. "Ale ale... Další pětka do sbírky? To tě to vážně baví, provokovat tu krávu, bloody?" Otočím se a spatřím za sebou vysokou, odbarvenou blondýnu. Nepochybně váží víc než já, protože má větší zadek, a na váze v tělocvičně jsem viděla čísla, ze kterých bych se zděsila, být to moje hmotnost. Jenže její výška to bohužel kompenzovala. Navíc, já jsem byla lehoučká jako pírko. Tak to alespoň říkal Gale, když si mě včera zvedal z podlahy, kam jsem sletěla, do náručí. Ta odbarvená hyena co tu na mě štěká, se jmenuje Lauren Mardocková. S odporem jsem za ní zaregistrovala její smečku bestií. Poznala jsem všechny tři, v prváku mi ze života dělaly peklo. A Lauren tomu všemu vládla. Zlomyslně se usmívala.
Přesladce se usměju ukážu jí vztyčený prostředníček a když ji míjím, na chvilku se zastavím a syknu: "Za a, už nikdy mi neříkej bloody, to je minulost, a za b, vážně tě baví provokovat ?" Nakonec spokojeně vycházím ze třídy s Galem v patách. "To bylo dobrý." Uznale si mě změří pohledem a pak se pousměje. "Samozřejmě to není to jediný dobrý na tobě." Přitáhne si mě do náruče a lípne mi pusu na tvář. Zatvářím se naoko udiveně. "Jenom dobrý?" Krátce se zasměje a pak mě smyslným hlasem ujistí: "Ne, úžasný... dokonalý... perfektní..." Každé slovo prokládá polibkem na šíji, krk nebo ušní lalůček. Když mě chce políbit na tvář, nastavím mu rty. Cítím že se usmívá. Naší kouzelnou chvilku přeruší zvonění a my spěcháme do třídy. Sotva se za námi zabouchnou dveře, poznám že učitel jen tak brzo nepřijde a spokojeně se usadím v lavici. Mou náladu naručí Lauren. Zase nás s Galem pomlouvá. Něco mě přímo nutilo dát jí přes držku, ale nemohla jsem. Alespoň jsem na ni křikla něco v tom smyslu, aby se začala starat o sebe a neotravovala ostatní. Ovšem ona na mě vytáhla daleko silnější kalibr. "Nebo co? Nebo mě v lese předhodíš medvědům a vlkům jako s Valery?" Vědoucně se přitom usmívala. Celá třída jako na povel zmlkla. Všichni si uvědomili, že tentokrát Lauren přestřelila. Zamrazilo mě a cítila jsem jak všechno ve mně ztuhlo. Valery byla moje mladší sestřička. Když už jsem chodila do týhle školy, a dosáhla toho, aby mě všichni přehlíželi, bylo mi asi měsíc po patnácti. Ve škole to tehdy bylo hrozný, ale doma to bylo pořád tak nějak v normálu. Máma nebrala ani nepřechovávala drogy, a táta nechlastal. Tehdy mě naši požádali, jestli bychom s Valery nemohly jít do lesa a nasbírat nějaké houby, že prý na nějaké speciální jídlo. Les byl asi půl kilometru od našeho baráku, a tak jsem souhlasila, a vypravila sebe a svou tehdy sedmiletou sestru na ven. Nasbíraly jsme houby, a když jsem chtěla vypadnout, Valery mě ještě požádala jestli by se mohla podívat na nedalekou houbu. Bez váhání jsem jí to dovolila a otočila se kolem své osy. Ale Valery tam už... nebyla. Hledaly jsme ji měsíce. Vyhlásilo se po ní pátrání, ale nikdo ji nemohl najít. Potom, se našlo její tělo. Byla roztrhaná na kusy nějakým zvířetem. Nejspíš medvědem. Nikdy jsem si za to nepřestávala klást vinu, ale tohle mě sestřelilo. Teprve teď jsem si uvědomila, že Lauren je opravdová mrcha. Beze slova jsem se sebrala, a utekla pryč ze školy. Taška mi byla ukradená, hlavně že jsem byla venku. Nakonec dorazím do parku a zakotvím pod mě dobře známým stromem. Asi o hodinu později si vedle mě někdo sedne. Nemusím se dotyčnému ani podívat do obličeje, vím už přesně kdo to je. Gale. Tohle bylo vždycky naše místo. Je to možná ulítlé a divné, ale právě tady jsem přišla o panenství. S ním. Bylo to po půlnoci, takže nás tu nikdo neviděl, a bylo to to nejhezčí co jsem zažila. To, že mi po tvářích tečou slzy si uvědomím, až když mi jednu nežně setře. S pláčem se o něj opřu a on mě obejme pažemi. "Neboj se... Všechno bude zase dobré... uvidíš." Za chvilku mi slzy vyschnou, a já začnu pomalu reagovat na jeho blízkost. Tak strašně moc potřebuju obejmout. Jedním plynulým pohybem se k němu nakloním a políbím ho. Je maličko zaskočený, ale polibek mi oplácí. Rukama mi šátrá po zádech pod tričkem. Pomalu ho položím na záda a nepřestávám ho líbat. Na chvilku se ode mě odtrhne, a vydechne:"Chci tě..." V dalším proudu slov mu zabráním dlouhým polibkem. Přestane věnovat pozornost mé puse, a přesune se ke krku. Napřed ho nežně políbí, a pak... mě kousne.
Cítím dva ostré špičáky protínající mou kůži, ale nebolí to. Naopak. Je to strašně... uklidňující. Potom jen tak usnu. Usnu v jeho náruči a slyším jak říká, že budeme spolu navěky. Teprve teď pochopím. Je upír. A já budu po probuzení taky. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

Kam dál

Reklama
Na blog se vztahují autorská práva. Obsah můžete kopírovat pouze se zdrojem. Majitelka blogu může vymazávat komentáře obsahující vulgární či nevhodná slova.
Niala.